Zpět na stránku Pověsti a vyprávěnky

Úvodní stránka Rodopisné revue

O rybářské škole

Spolu s lidmi se do jižních Čech stěhovali také vodníci. Mezi nimi přibyl v těch dávných časech vodníček mladíček, ten se jmenoval Jíra. On byl ale dosti nesmělý a povahy málo vodnické. Sice by rád měl hodně dušiček, jenže když se někdo topil, přišlo mu každého člověka líto. Spíš jim pomáhal zpátky na břeh.

Za to však míval ve svém rodu zle. Že prý kazí vodnické řemeslo a kdesi cosi. Z každé vody ho nakonec vyhnali. Táhl tedy víc       k jihu, až na Šumavu. Zkusil také bydlet v Plešném jezeře, moc to ale nešlo. Pobyl tam sotva sto let.

V jezeře a okolí bylo pusto a ticho, nikde živáčka. A vůbec, i vodníkovi se v takové studené vodě žije nerado. Rusalky, hejkadla      a ostatní strašidláci časem táhli jinam, že nebylo s kým tancovat a koho strašit. Milého Jíru ta samota mrzela a vydal se po proudu řeky hledat jinou stojatou vodu. Až u Vodňan jí našel požehnaně, ale všude už vodní páni byli. Až na jeden rybník - spíš taková větší louže to byla, skoro uprostřed chalup a tam že zkusí svoji vodničinu. Nu, nikdo ho moc vážně nebral, když se vidělo, že ani ublížit neumí. Hastrmánek Jíra nadevše miloval ryby, hejčkal je, malé chránil před velkými a velkým sháněl tučná sousta.

Jen jednou zkusil utopit chlapa, co šel dupy houpy z hospody. Chlápek se však chutě vysmekl a zelenému panáčkovi zůstala v ruce jen odřená škorně. Tehdy pověsil botu na vrbu a řemeslo na hřebík. S lidmi začal vycházet víc po sousedsku a zkusil pěstovat ryby také na prodej. Za grošíky byla medovina, tu on rád a také klábosení v krčmě se mu zalíbilo. Rybníčku připadlo jméno Škorna          a později Škornička, když bylo vody málo. Rybám, jak jich přibývalo, začínalo být těsno. Tak se Jíra jednou v šenkovně přitočil      k židovi, co mu patřil ten největší z vodňanských rybníků.

,,Ty, Ezechiel, měl bych pro tebe pěknou kapří násadu, co říkáš? S rybama umím, pomůžu ti hospodařit a kšeft poroste.”

Taková řeč se panu Příbramovi líbila. Plácli si, Jíra obsadil Příbramák, co dobře zapadal mezi všechny městské rybníky. Tak, tak, Vodňany už byly povýšeny na královské město a měly tu výsadu, že žádný kupec, ani povozník je nesměli objíždět. Pěkně zaplatit clo a za průjezd, jinak hrozila pokuta. Jenže pro časté povodně bylo třeba cesty udržovat a zvyšovat hráze. A zrovna ten Ezechiel nechtěl žádné peníze na ty práce dát. Svého vodníka nutil, ať hlídá jeho majetek i po zlém a utopí každého, kdo do vody jen sáhne. Jíra se s lidmi rozkmotřit nechtěl a židovy spory s městem trvaly dlouho. I když Příbram nakonec svůj rybník městu odprodal, zelený správec už se odstěhoval.

Tak se potom Jíra nejvíc kamarádil s rybáři a poblíž jejich sádek, totiž v Děkanském rybníce, se usadil nadobro. Když posedával      v houfu a dobré rady vedl, začali ho brát jako sobě rovného. Rádi se nechali poučit, vždyť toho o jejich řemesle znal nejvíc. Čas plynul, co je člověku deset let ke stárnutí, trvá vodníkovi jedno století. Jírovi táhlo už na osmý věk. Tenkrát starosta Mašek, co byl předsedou rybářského sdružení, měl Jíru za svého tajemníka. Dávno už se rozneslo, že vodňaňští jsou ti nejšikovnější                     a nejzkušenější rybáři. Bylo šfastně rozhodnuto, že právě tady se založí rybářská škola.

A všechno to učení povstalo od někdejšího vodníka Jíry. Kdo pověsti nevěří, ať poví, proč mají rybáři uniformu zrovna zelenou. Také se stačí občas porozhlédnout a potkali byste blízko vody takového pořád čiperného staříka. Často se uculuje, popotahuje se mezi řečí za řídké vousky. Ale jestli si pořád nechává říkat Jíra, to už namouduši nevím.