Zpět na stránku Pověsti a vyprávěnky

Úvodní stránka Rodopisné revue

O smírčím kameni

Kdysi se na Náchodsku potuloval takový líný holomek a když potřeboval peníze, šaty, nebo jídlo, prostě přepadal pocestné. Tenhle lapka ani nebyl Čech, přitáhl bůhví odkud. Snad proto, že doma už toho napáchal dost na to, aby ho poznali a pověsili na šibenici. A když se na cestách množila přepadení, často se v popisu lupiče výpovědi shodovaly. Cožpak páni, ti si brávali na cesty i vojenský doprovod, ale takový tkadlec, košíkář, pekař nebo třebas řezník, když se po setmění vracívali z trhu, nebyli si jisti životem ani pro pár grošíků. A stalo se, že některý se nevrátil vůbec a našli ho zabitého někde poblíž cesty. Jeden silný a statečný řezník se tuze bránil, ale přesto klesl bezdechý do vřesu. I přes ošklivé rány nožem se probral k vědomí, doplazil se ke studánce a za svítání ho šťastně našel myslivec. A tak Bárta přežil, ale zůstal už jen při uzenářství.

Po nějakém čase, když nabízel na trhu klobásky, uzené pečínky a další lahůdky, uviděl nedaleko okounět nějakého odrbance, co měl hučku vraženou hodně do čela. Hned ho poznal a horko ho vztekem polilo. Skočil na chlapa, popadl ho pod krkem a křičel: “Tys to byl, dobře tě poznávám, co mě vloni málem zabil! K soudu tě dám, všecko svatě odpřisáhnu a dosvědčím tak, že šibenici neujdeš, jakože se Bárta jmenuju!” Byla z toho rvačka, lidé se seběhli a bezcitný zločinec, maje krví podlité oči, vztekem pěnu u huby, potratil soudnost docela. Tak v té zuřivosti blýsknul kudlou a ubohý Bárta měl naráz díru v břiše. Co naplat, že lidé útočníka polapili a přemohli, když napodruhé ten nešťastný řezník teprve svou smrtí dopomohl spravedlnosti.

Při takovém množství svědků byl soud krátký a rozsudek rychlý. Vražedník mluvil divnou hatmatilkou, ani česky, ani polsky, ale při výslechu se rozumět dalo. Hlavně jeho zatvrzelosti, zlobě a bezcitnému výsměchu: “Boga za nic proše, ja nie! Vas napevno ruvněž nie! Abyste sluchali - kturych sem poznal, menem vypočítám a co sem nepoznal, těch na sto člověkův bylo! Všistkych sem povalil. Pšakrev, kerýsi ma aj porubal, ale zaraz sem vyhral ja!”

Bylo mu nařízeno tesat kříž z hrubého kamene. Nakonec měl na něm udělat nápis: “Zbyszek Gostar olúpil a zkrvavil víc sto a zabil Matouše Bártu”. Když Gostar opracovával kámen, vzpurnost a zloba ho nepřešly a jeho práce se vlekla měsíce. Jednoho dne byl podle rozsudku postaven pod šibenici, přestože kámen ještě nebyl hotový. Odsouzenec odmítl kněze a když se ho ptali na poslední přání, Gostar vykřikl do celého davu: “Ten Barta pokoja nedočeká, že nemá meno v kamenie! A kdo sa toho križa dotekne, žeby jemu meno dorobil, ten kamen ho napevno zabije!” Konečně se smyčka zadrhla a lidé zůstali jak přimrazení. Byla to kletba, a navíc duše nebohého Bárty nebude mít klid, dokud se ten nápis nedohotoví. Jenže takového úkolu se každý bál.

Časem začali lidé slýchat poblíž Bártova kříže kvílivý nářek, hlavně po setmění. Jindy to spíš připomínalo podivné výhrůžné brumlání. Jak jinak - to strašení pocházelo od smírčího kamene. Tedy nejdříve pan farář to tam vykropil svěcenou vodou, v  kostele se lidé modlili za klid Bártovy duše, ale nic nepomáhalo. Na tom místě a hodný kus okolo nekvetlo žádné kvítí, ba i některé stromy začaly usychat. Jen dvě slova doplnit, všecko by bylo napraveno. Až konečně jeden kameník suchého a nemocného zevnějšku se k té práci uvolil, dostane-li dobře zaplaceno. Měl nemoc kameníků, zaprášené plíce. Chtěl co nejlíp zaopatřit rodinu, když věděl, že dlouhého věku nedožije. A tak na kříži bylo jméno oběti přitesáno úhledným písmem přesně tak, jak by je ten kameník Jireš vyvedl na skutečném náhrobku.

Po necelém roce byl vybírat kameny v lomu. Kus stěny se utrhl a nešťastníka na místě zabil. Gostarova hrozba se naplnila, Jireše usmrtil kámen. Nevěříme na pověry, ale na smírčí kameny raději sahat nebudeme ...

(Publikováno v časopise Rodopisná revue 4/1999, ilustrace autorka)