Drobné příběhy

Případ
v lázních
Ze života hoteliérky
na konci 19. století
Svědectví
staré pohlednice
   Tichá
svatba
Nové poznatky
o zkáze
Titaniku
Andrzénky Z moci
úřední 
Svatá
holčička

Aktualizace stránky 7. 1. 2010


Tichá svatba
Kdo žádá od  života příliš, 
málokdy je šťasten, protože
pořád zůstane nespokojený.

Obsah přes sto let starého poznamenání v malé modlitební knížce předávaly v rodu Tomešů  maminky svým dětem i v dalších generacích. Možná právě v.dnešních uspěchaných a stále vyššího životního standardu se dožadujících časech neuškodí si tuhle moudrost připomenout. Stejný rukopis dále oznamuje šťastnou událost  - narození dítěte. Holčičce říkali Jaruška. Jistě ona a snad ještě i její děti znaly z vyprávění, co. její maminka Julie zkusila, než mohla žít ve své vlastní úplné rodině.

Julinka byla třetí z devíti dětí. Bylo jí právě čtrnáct, když přišla jen o pár chalup dál do rodiny Tomešů. Tomeška, ač slabá na srdce, porodila tři děti. Nejmladšímu Toníkovi bylo teprve sedm a toho Julie opatrovala nejvíc. Byla skromná a přičinlivá, nic nevadilo, že pro špatně srostlou zlomeninu trochu kulhala. Tomešovi ji měli rádi a zůstala u nich, i když dospěla. Snad i proto, že krátce předtím její oba rodiče zemřeli na tyfus. Stala se zamlklejší, netoulala se po nocích a žádný chlapec pod jejím okýnkem nebrousil. Až to někdy domácím přišlo trochu divné, když Julče už bylo čtyřiadvacet roků. Přesto se zdálo všechno být v.pořádku. Jen do doby, kdy někdy okolo vánoc hospodyni neuniklo, že se jejich Julii nějak krátí sukně.

Všechno vzalo náhlý obrat. Nevyhnali ji z domu hned, ale po slehnutí měla rozhodně odejít ze vsi, snad že jí pomohou přímluvou o službu u nějakých příbuzných v kraji. Jenže otec dítěte za Julinku chtěl bojovat a to teprve bylo zle. Ona byla ta špatná, ona měla mít rozum! O tolik starší a ještě kulhavá, jak mohla svádět takového ještě kluka!  Kterým ovšem nebyl nikdo jiný,  než jejich vlastní sedmnáctiletý Tonda.

Nejhůř bylo se starým Tomešem. Jak řekl, tak bylo. Syna seřezal a Julii v sedničce na noc sám zamykal, i když už vlastně pozdě. Matčiny přímluvy nic nepomáhaly, tak jen děvčeti podstrojovala a hleděla ji v práci šetřit. O.to víc nakládala na syna – co sis navařil, aspoň trochu odčiníš. Ten ji prosíval: “Což maminko, chcete dopustit, aby moje dítě bylo panchartek?“ Maminka rozuměla, ale hospodář? Spíš kámen by se ustrnul. 

Julie porodila zdravou holčičku, dala jí jméno po svém otci a když ji kojila v rozkvetlém sádku,  přitočil se k.ní skoro pokaždé Toník. Už dávno neplakala – věřila jeho slibům i přísahám, že se s ní ožení stůj co stůj.  Slib dodržel.  Jednoho dne, krátce po svých osmnáctých narozeninách zanechal rodičům na stole dopis a odešel za svou už dvojitou láskou. Vzali se bez rodičovskéhho požehnání  a Jarušce byl do matriky připsán otec dřív, než by ho vůbec mohla postrádat.

Mladí Tomešovi pak už další děti neměli a  jejich dcerka se učila tak dobře, že jí dopřáli co nejširší vzdělání. Provdala se za lékaře a rodičům darovali tři vnoučata. Teprve tehdy, nad prvním vnukem, se tchán s Julií smířil.  Toník a Julka spolu prožili rovných padesát let, ale že mívají ženy tuhý kořínek, Julie svého muže ještě o sedm let přežila v dobré péči v rodině své dcery.


 
   
Svatá holčička
.
Areál  někdejšího Malostranského hřbitova v Praze je od počátku 90. let pro veřejnost uzavřen. Poslední pohřeb se tu konal v roce 1884 a hřbitov je nyní veden jako zrušený.  Zánik mu naštěstí nehrozí, a to nejen coby poslednímu místu   odpočinku řady významných osobností, ale také pro zachování řady umělecky významných náhrobků. Jejich ponechání napospas přírodě nemusí být na škodu. Obecně se má za to, že např. fasády domů břečťan nepoškozuje, ale že je naopak  chrání před zvětráváním. 
.
Známý je náhrobek Svaté holčičky (Josef Max, 1851), kde je na kamenném podstavci ležící postavička děvčátka.
K náhrobku děti začaly spontánně nosit kytičky a svá přáníčka
. Příběh Svaté holčičky bývá vyprávěn v různých obměnách. Podle pověsti žilo v jedné rodině na Újezdě milé a hodné děvčátko, které jednoho dne vypadlo nešťastnou náhodou z okna. Podle jiné pověsti se jednalo o dcerku malíře Kristiána Rubena, která zemřela v nejranějším dětském věku na tuberkulózu. Kolem náhrobku vznikla legenda, kterou zpracoval František Kožík v knize
Svatá holčička, 1943.      (Výňatek z textu: Pražská informační služba)

Maxova plastika byla údajně opatřena prostým nápisem Anna Degenová 1851. Jediný v pražské městské knihovně dostupný exemplář Kožíkovy knihy  jsem objevila v bohnické pobočce. Autor určil knížku dětem a legendu mistrně doplnil podivuhodným životem malé Aničky, která byla "svatá" už svým narozením, když jí byla nedopatřením dána dušička andělíčka strážníčka.

František Kožík postavičku dítěte připsal chudým manželům Rubínovým. Holčička ráda rozdávala svoje hračky ještě chudším dětem a velice si ji oblíbil jeden stařičký hrabě. Krátce před smrtí pro ni zajistil odkaz, který však už rodině nestačil předat. Záhy na tonemocí oslabená Anička, vyhlížejíc z okna, padá za svou panenkou. Syn hraběte pak navštívil Rubínovy  s návrhem, že odkaz bude použit pro nevšední náhrobek. A že dětská knížka nemá být smutná, tak paní Rubínová  v závěru čeká další dětátko. Pan Kožík mi tak po svém odpověděl i  na  otázku, kde by vzala dnes patrně už neznámá rodina (Degenů) peníze na takový unikátní náhrobek. Možná se někdy najde dost "umíněný" badatel, který se pokusí třeba v matrice, nebo v nějaké kronice zjistit přece jen něco navíc.
(text a foto bt)



 Z moci úřední
Příběh z časů první republiky mi vyprávěl sám jeho protagonista, řečený kapitán Korkorán. Skutečná  příjmení je však zdvořilé zamlčet. Jeho děd z matčiny strany přišel se svou manželkou na sklonku 19. století z Uher na Slovensko za prací.  Měli dvě dcery. Starší Alžběta svůj původ nezapřela ani půvaby, ani svou horkou krví.
Vdala se však velmi nešťastně,  její muž Zoltán hodně pil. Za těch několik let, než od něho Alžběta utekla, se jim žádné dítě nenarodilo. Vlastně tomu byla ráda, ale zůstaly v ní rozpaky, jestli není chyba na její straně. Nebyla.
 
Srdce krásné a ohnivé Maďarky si získal Karel, který sem z Čech přišel 
také za prací. Po necelých dvou letech soužití se jim narodil chlapec. Dostal jméno po otci, ale ouha ...,  Alžběta nebyla rozvedená. Z moci úřední byl tedy v chlapcově křestním listě zapsán jako otec její manžel, o kterém nikdo neměl ani potuchy, kde a jak žije.  Karlík vyrůstal v poklidném rodinném prostředí a rád se potuloval v přístavu. Na svého tátu, co pracoval na obřím přístavním jeřábu,  byl jaksepatří pyšný. Vody Dunaje a veliké lodi chlapci záhy učarovaly a měly se stát jeho osudem. Jen tátovo příjmení neměl.

To se mělo změnit ještě dříve, než začal chodit do školy.  Jednoho dne došel soudní přípis k jednání o pozůstalosti a tu se Alžběta dozvěděla, že je  ve svých šestadvaceti letech vdovou. O dva roky starší Zoltán údajně doplatil na alkohol, ale po dalších detailech už Alžběta nepátrala.

Takže nic nestálo v cestě jejímu novému sňatku. Karlíkův tatínek žádal pro syna o změnu příjmení. Ukázalo se, že to není jen tak a zcela paradoxně musel požádat o adopci svého vlastního potomka. Krátce před německou okupací se rodina přestěhovala do Čech a tak šestiletý Karlík začal chodit už do české školy.  Maďarsky sice rozuměl dobře, ale doma se pak mluvilo jenom česky.

Karel (*1933) se skutečně stal námořníkem a celý svůj produktivní věk strávil ve službách Československé plavby labskooderské. Jeho autentická fotografie byla pořízena v roce 1956. Dnes (2010) dokončuje stavbu vlastní malé jachty a chystá se na závod o Modrou vlajku. Skončím větou, kterou Karel své vyprávění začal:
"Můj táta byl můj táta, ale aby mohl být můj táta, musel si mě adoptovat ..."
.....


Andrzénky

Začnu pozpátku. Totiž na hřbitově a skončím u své nejrannější dětské vzpomínky. Tedy tak, jak se ta epizoda odehrála. Na hřbitovy odjakživa chodím ráda. Na těch velkých nacházím důstojnost a poklid čehosi nevratného a na těch nejmenších půvabné stopy mizejících časů. Na všech se občas tu či onde pozastavím a před náhrobkem si kladu otázky a dohaduji se odpovědí. Jací byli, jak žili a jak moc je měli rádi jejich pozůstalí. Ty pozůstalé, když také odejdou na onen svět, navštěvují (nebo nenavštěvují) jejich další pozůstalí, až někdy na náhrobku zůstanou jen sotva znatelné nápisy.

Někdy v 80. letech jsme procházeli i českobudějovický hřbitov sv. Otýlie. Moje rodopisné zájmy se tehdy sotva klubaly ze začátečnických plínek. V tomhle stádiu shromažďování dokumentů, rodinných památek i vlastních vzpomínek mi byl dopřán zcela náhodný objev. Jednoduchý mramorový náhrobek nesl jména i data mých praprarodičů Sovových, kteří žili celý život v Českých Budějovicích. Vše jsem si poznamenala, včetně jmen Aurélie a Jiří Linhartovi.  Linhartovi? Aurélie? Božínku, to musí být teta mé maminky, které říkávali Relča!

Tetu Relču jsem viděla jen jednou. Žila v Českém Krumlově a byla švagrovou mojí babičky. Ta mně na podzim 1949 vzala na dlouhý krásný výlet z Prahy do Krumlova. Měly si obě hodně co povídat, a tak mi teta Relča přinesla zdánlivě bezvýznamný dárek – starou ošuntělou knihu. Byla docela tlustá a plničká překrásných obrázků.  „Babi, babi, co je to tu napsáno?“  "Ono je to německy, ale znamená to „Anderzénovy pohádky“. A tak se „Andrzénky“ staly mojí první opravdickou knihou, která mne nikdy neomrzela.

Čas od času jsem na babičku naléhala, aby mi pohádky převyprávěla, nebo přímo překládala. A tak vznikly poněkud unikátní vpisky mezi řádky, poprvé jsem se setkala s pojmem švabach a všechny příběhy jsem velice prožívala. Nejvíc mě dojímal příběh holčičky, co si sirkami zahřívala ručičky a moc mě těšilo, že my tak chudí nejsme.

O Andrzénkách by se dalo vyprávět dlouho, ale kdo by je neznal? Tak mi jen dovolte, abych se v adventním čase roku 2008, na prahu šedesátiletého výročí nabytí mé první knuhy, s vámi podělila o to dětské okouzlení aspoň třemi krásnými obrázky. Protože Andrzénky jsou tu se mnou pořád. A s nimi milá laskavost tety Relči i nesmírná láska mojí babičky Elišky.
 
 
Císařovy nové šaty                                                      Děvčátko se sirkami                                                 Statečný cínový vojáček


Tragická zkáza Titaniku  

Jistě drobným příběhem není, drobné jsou jen dnešní poznámky k této události, která svým rozsahem dosud a naštěstí patrně nebyla ještě žádnou lodní katastrofou překonána. TV kanál National Geographic v seriálu Vteřiny před katastrofou odvysílal velice zajímavý

dokument s nejnovějšími poznatky o příčinách, proč luxusní parník společnosti White Star Line ztroskotal v noci ze 14. na 15. dubna roku 1912 už během své první plavby. Vezl 2 222 lidí, z nich zahynulo asi 1500 cestujících a členů posádky. Vrak lodi leží v hloubce 3810 metrů přibližně 640 kilometrů od pobřeží New Foundlandu. 

Každé lidské neštěstí je vždy dopadem souhrnu nepříznivých okolností, proto ani z této tragédie nelze jednoznačně obvinit jednoho, či pouze několik lidí. Zmíněný TV dokument předložil výsledky forenzního vyšetřování, jednak k obecně prezentovaným událostem a závěrem přináší i klíčové zjištění, proč “nepotopitelný” Titanik musel na srážku s ledovcem těžce doplatit.

Češi na Titaniku. Víme o šesti, zde je jejich výčet: lodní steward Rudolf Linhart z Rokycan (přežil), strojník Jan Kabát (přežil), člen lodní kapely Karel Stanke (přežil) a dva mladí číšníci Josef Kielbas a jeho kamarád Jožka Koszciuk V záznamech společnosti však není uveden dvoutisící dvoustý třiadvacátý  člověk – Viktor Halva, narozený v Brně.  Aby se vyhnul vojenské službě, prchl do Anglie. Pak odcestoval na Titaniku coby černý pasžér. Byl zachráněn a své zážitky mnohokrát vyprávěl i publikoval.

Komerční zájmy bývají na prvním místě všech podezření. Přesto není pravda, že by kapitán Smith předmětnou rychlostí 21 uzlů sledoval právě cíl dodržení jízdního řádu. Za daných okolností a především s málo dostatečnými informacemi, které měl k dispozici, nebyla tato rychlost nijak nepřiměřená. Spravedlivou však jistě zůstává výtka o katastrofickém nedostatku záchranných člunů.

Informace o počasí, ledovcích, příp. o blízkosti jiných lodí byly tehdy předávány radiotelegrafem. Jeho akční rádius byl relativně velký, jen síla signálu byla samozřejmě poplatná vzdálenosti vysílací stanice. Bezdrátové zprávy musely být zapisovány ručně – tj. telegrafista slyšel morseovku a zapisoval text. A tady byl jeden z mnoha zádrhelů… Radista Titaniku poklidně vysílal na pevninu pozdravy cestujících, když mu do uší zazněl tak ohlušující signál, že chtě nechtě musel na okamžik oddálit sluchátko. Bohužel šlo o velmi důrazné varování před oním konkrétním ledovcem, a to z lodi California, vzdálené pouhých 14 km. Její kapitán nařídil tuto zprávu odvysílat třikrát. Radista nejenže před zprávou vynechal kód “určeno kapitánovi”, ale zprávu odvysílal pouze jednou a pak rádio prostě vypnul. Žádost Titaniku o opakování zprávy tak zůstala bez odezvy a kapitánovi obřího parníku tak nebylo co hlásit.

Lodní oči  tak jsou nazývány stěžňové i palubní hlídky. V této souvislosti bývá zmiňováno, že zůstala uzamčená skřínka s dalekohledy. Nicméně rekonstrukce za relativně stejných podmínek dokázala, že tato okolnost neměla velký význam. Dalekohled zabírá jen malý výřez obzoru, především slouží jen k upřesnění toho, co lidské oči vidí v širokém horizontu. Kolik toho mohly vidět hlídky v noci, kdy lidské oči vidí černobíle, slzí mrazem, takže rozeznání temného bodu na tmavé mořské ploše je na větší vzdálenost prakticky nemožné. V dané situaci by musel ledovec být rozeznán nejméně nejméně na vzdálenost 1,5 km. Což bylo minimum, jaké při své rychlosti potřeboval lodní kolos k tak zdánlivě prostému manévru, jakým je odbočení o 45 stupňů.

Problémy ještě před srážkou nejsou popisovány jako závažné, ovšem zmiňována bývá okolnost, že došlo k samovznícení uhlí v jednom z pěti zásobníků. Každý z nich byl instalován v oddělené komoře. I když požár byl postupně uhašen, nelze vyloučit, že se mohl podílet na devastaci přepážky 5. komory. Právě ta byla navíc – při pouhých čtyřech zaplavených komorách by se totiž Titanik ještě udržel na hladině jako plavbyschopný.

Rozsah poškození ledovcem bývá obvykle uváděn jako 90 m dlouhá trhlina v boku lodi, často přirovnávaná k otevření krabičky sardinek. Přestože dnes je vrak z velké části zabořen v bahně, sonar při kolmé detekci stěny nevykázal souvislý podélný otvor, nýbrž jen velkou řadu drobných děr.  Následná počítačová animace srážky s ledovcem navíc vykázala podélné, tedy vodorovné promáčknutí.

Vada některého materiálu? To byla poslední otázka, kterou si vyšetřovatelé položili. Podle výsledku animace padlo ihned podezření na nýty. Těmi byly při stavbě lodi vodotěsně spojovány jednotlivé horizontálně se překrývající ocelové pláty, a to obřím nýtovacím strojem. Zařízení však nebylo možné přistavit k přídi, která proto byůa nýtována ručně. Ne však za studena, nýty se zatloukaly na místě vykované, ještě do ruda rozžhavené. I tento proces byl při zkoumání doprodrobna rekonstruován. Pro zpevnění nýtů se do žhavého železa přidávala struska. Ovšem velikost jejích granulí i přidané množství bylo rozhodující – při překročení mezí mohlo naopak u nýtů dojít k zeslabení. Metalurgové vyrobili podle dochované dokumentace přesnou repliku dvou plátů, spojených čtyřmi nýty při přesném zachování odlévacího i montážního postupu a spřidáním téhož množství strusky. Tento vzorek vydržel jen pouhé 2/3 tlaku, kterému byl bok lodi vystaven při srážce s ledovcem. 

Z toho vyplývá, že se nejdnalo o ledovcem způsobenou "sardinkovou" trhlinu. Popraskáním nýtů po celé poškozené délce devadesáti metrů se pláty rozevřely samy, a to tlakem ledovce směrem dovnitř, takže naráz došlo k rychlému zaplavení pěti komor. 

Závěry z nejnovějších poznatků, navzdory dnešním odlišným a velice sofistikovaným technologiím jak při stavbě lodí, tak při jejich provozu, mohou stále sloužit k poučení především lodním společnostem, protože přes všechny vymoženosti stále díky lidským chybám dochání na mořích k neštěstím.