Zpět na stránku Pověsti a vyprávěnky

Úvodní stránka Rodopisné revue

 

Cikánská balada

- Za matěrí čóro, ima Gita džóro, zagarina lita, pasa mena cvita ...

Hej, Margitka, něhaj teho spěva, tu je treba koní napájat a pohovaj maleho, on trebuje tylka hvilu a zaspí!“

Sotva patnáctiletá snědá dívčinka pohodila hlavou, jen coby setřásla vlasy z obličeje, kdesi z  nesčetných záhybů své dlouhé a strakaté sukýnky vylovila stužku a ovázala si čelo. Pak vlezla pod plachtu vozu. Maličký klučík s očima černýma jak uhly se radostně zavrtěl v hadrovém závěsu a jen tu houpačku Gitka trochu rozhýbala, už nabíral do spánku. Pěkně urostlá cikánečka se zase tiše vyhoupla do tmy. Od ohně zazníval zpěv a tlumený hovor. Když vše pozvolna utichalo, kdepak byl Margity konec! Utíkala jako srnka houštím a pěšinami. Kam, to věděla jen ona sama.

Kdo ví, jestli kradené, nebo vlastní kůzle se právě opékalo nad ohněm, když matka cosi s velkou naléhavostí říkala své dceři. Až závěr té promluvy, co žena vedla už zvýšeným hlasem, mohl snad někdo poblíž zaslechnout:

“Je to gádžo, to dobro není. Ně takovy lubavy, čo by cikáňa u gádža ochránila! Tu máš Laca, teho si vartuj, seba rovneho muža trebuješ!“

“ Oj mamka, Lacínko ma bije a gádžo laská, po cikánsku se učí a pro mena ohně robí ...“

“Čušaj, hovorím, zlé to budě! Ale mama, tata, tebe jen dobro rekú, a ty - taku máš palicu!“

Týdny plynuly a cikánům začala trochu hořet půda pod nohama. Dvakrát už tu byli četníci, nic nedokázali, ale i tak se chystal celý tábor na svou další kočovnickou pouť. Poblíž, na pokraji lesa postával Margitin milý. Věděl, že ho mezi sebe nepřijmou. A zároveň nevěděl, jestli ta hezká cikánečka dodrží slib a utečou spolu někam, kde budou jen a jen sami.

Margitka se česala a strojila, jak nejvíc se jí líbilo. Ještě nevěděla, jestli to nebude poslední setkání, jestli zůstane u svých, anebo uteče s ním. Vlastně o tom ani nepřemýšlela. Vždyť žila vesele jen ze dne na den a pila radosti svého mládí plnými doušky. Tu poslední noc před cestou se už do tábora nevrátila. Někteří pobízeli Laca, proč se po své družce nepodívá, přece ji tomu gádžovi nenechá? Neříkal nic. Šel strojit koně a od Fera si vyprosil kudlu, že prý tu svou někde ztratil. Vybral si dobrý lískový prut a přiřízl ho místo biče na koně. Ženské chvatně balily poslední rance a jen nejstarší cikánka ještě seděla u dohasínajícího ohýnku. Nepřítomnýma očima pohlížela na bělavý proužek dýmu a náhle tiše zakvílela:

“Óój, Margit, Margit, těbe už gusle nězahrajú ... “

Cikáni táhnou krajem. Nedaleko posledního ležení zůstali v hlubokém lese dva lidé. Modrooký mládenec se díval do nebe vyhaslýma očima a mechy dočista vpily všechnu jeho krev. Na rozhozené paži mu spočívala dívčí hlava, ověnčená těmi nejveselejšími stužkami. A vítr povlával lehkým šátkem na dívčiných prsou. Byl ztmavlý zaschlou krví a jakoby přišpendlený hrubým nožem křivákem, který ještě křečovitě svírala ta drobná snědá ruka cikánečky Margitky. Co všechno jí asi prošlo hlavou pod černými kučerami, když zoufale vytrhla Lacovu kudlu ze zad svého milého, aby dobrovolně odešla za ním?

Daleko později jiný pestrý průvod zvolna mizí za obzorem a jen vítr občas zanese letmý úryvek jásavé melodie, kterou si popěvuje jiná mladá cikánka. Jméno má jiné, jen písnička je stejná - Za matěrí čóro, ima Gita džóro ...